Práce musí být radostí, říká mistr Jiří Hotař
V loňském roce ale neodešel z malé dílny rodinných rozměrů mezi Novým Borem a Rumburkem jen základ pro Středoevropský pohár, ale i další trofeje pro český sport. Nejdříve ta určená mistrům ligy v ledním hokeji, potom mistrovská i pohárová trofej pro český fotbal a nakonec i Zlatá přilba pro nejslavnější u nás pořádaný závod na ploché dráze v Pardubicích.
Muzeum Slavie se tak může pyšnit hned třemi trofejemi z kovotlačitelské dílny Jiřího Hotaře. Je to pohár pro mistra ligy, pohár pro vítěze domácího poháru a Středoevropský pohár.
Kromě toho, že letos se v kovotlačitelské dílně připravuje dokumentace pro příští dvě Zlaté přilby, tak přišla objednávka na výsost vzácná a exkluzivní. Vedení Národního muzea požádalo o pořízení věrné kopie trofeje, kterou přivezlo národní mužstvo fotbalistů Československa z mistrovství světa 1962 v Chile.
Z následujícího výčtu je vidět, že pan Jiří Hotař patří ve svém oboru mezi skutečné „mistry“. Výroba repliky Středoevropského poháru byla pro něj navíc i srdeční záležitostí – je totiž příznivcem červenobílých barev.
Váš výuční list je z roku 1965. Co za práce obnášelo takové řemeslo v době, když jste se vyučil?
„Bylo toho hodně. A co bylo nejvíc vidět a co přinášelo čerstvému řemeslníkovi největší radost, tak to byla práce na autech. Jednoznačně. Parádní světlomety, elegantní blatníky, to byla vizitka v našem řemesle. Všechna práce šla tehdy „přes řemesla“. Musel jste být vyučen, jinak to nešlo.“
Dnešní malá dílna prozrazuje, že děláte sám, ale váš diář zase svědčí o spolupráci a kooperaci s řadou jiných řemesel...
„V tomto řemesle musíte mít veškeré vybavení a nástroje svoje. Děláte vlastně sám zakázku za zakázkou. Práce do dílny přichází po pravdě řečeno celoročně a průběžně. Ten okruh kooperujících řemeslníků, kterým svůj díl předáváte, nebo naopak od nichž potřebný díl přebíráte, tak ten je v mém případě vlastně ustálený.“
Jaké zakázky takového řemeslníka jako jste vy nejvíce zaměstnávají?
„Drobné zakázky. Pro muzea, hrady a zámky či kostely. Erby, svícny, číše, monstrance. Pokud jde o něco většího, jako je třeba objednávka Zlaté přilby od známého zlatnického a klenotnického mistra Lejhance z Pardubic, to jde o výjimečnou zakázku. Je následkem naší snad už šesti či sedmileté spolupráce. Nový je teď zájem Národního muzea. To člověka pohladí. Je to prestižní práce.“
K autům zpátky už se nevracíte?
„Ano a často. Ta kategorie zákazníků má jedno společné, totiž veteránské automobily. To jsou taky vděční zákazníci.“
Ještě nepřišla řeč na předpisy, normy. Co byste řekl o nich?
„Technické normy neexistují. Všeobecně musíte mít znalost a plně respektovat historické postupy a vybudovat si osobní zručnost, která takovou práci prezentuje. Potom vám stačí jen slovně probrat třeba s mistrem pasířem Jarošem to, s čím bude navazovat on, a můžete se pustit do práce.“
Pokud člověk pracuje sám, není to nevýhoda sedět dlouhé dni a hodiny ve své dílně u jedné práce?
„Platí jedna zásada. A to u každé práce. Pokud vás práce těší a přináší radost, potom necítíte žádnou únavu. Nepočítáte dni ani hodiny. To je tajemství každého řemesla.“
Pokud vás člověk hledá jako zákazník, máte se svou dílnou vlastní internetové stránky, ale na reklamních stránkách nikde ani řádka. Není to zapotřebí?
„Mám na věc tenhle pohled. Je-li práce tak akorát, anebo dost, je to důkaz, že si mě zákazník našel sám a další propagování není zapotřebí. Musíte mít na zřeteli, že naše řemeslo není ani zdaleka tak masové, žádané a rozšířené jako jsou veškerá stavařská řemesla. Zedníků a tesařů je neporovnatelně víc. I jejich zakázek. Mám ustálenou klientelu a s tou spolupracuji, jak se říká k oboustranné spokojenosti. A z toho pochází ta řemeslnická radost.“
