Životní moment, říká o Seville Zdeněk Houštecký
Při venkovním zápase se Sevillou jste byl vykázán na tribunu. Co se tam seběhlo?
„Bylo to takové spontánní, protože Banega dostal žlutou kartu po zákroku na Cufiho. Potom se dopustil dalšího jasného faulu na žlutou kartu, protože Alex Král si přebral balón na půlce u naší lavičky a šel do otevřené obrany. Banega zaváhal, snažil se ho zastavit, ale vlastně to už nestihl a šlápl mu zezadu na kotník. Byl to faul zezadu, takže očekávaná druhá žlutá a rozhodčí ani nepískl. My se Štěpánem Kolářem jsme tedy vylítli ze zóny, kterou nesmíme opustit. Rozhodčí si vybral asi většího sympaťáka a odnesl jsem to já (smích).“
Zápasy hodně prožíváte. Jste takový nervák, že když vás vtáhne zápas do sebe, tak si neuvědomíte, že byste neměl vybíhat?
„Nějak tak to je. Člověk s týmem žije od začátku, každý týden, od prvního okamžiku po zápase vždy začíná další cyklus k následujícímu utkání. Připravuje je celý realizák a je to spousta práce. Člověk pak vidí, že tomu kluci dávají sto procent. Je nás tu hodně, jsme tu taková velká parta a jsme hodně semknutí. Tyhle věci mě dost ovlivňují. Já jsem to měl stejné jako hráč a nyní to mám i jako trenér, že se do toho úplně vžiju a prožívám to s klukama, jako kdybych byl na hřišti.“
Někteří lidé si ale při zmínce o Zdeňku Houšteckém ťukají na čelo, co to je za blázna. Setkáváte se s tím?
„Setkávám se s tím. Zrovna nedávno jsem se o tom bavil se Standou Vlčkem. Když jsem tu byl chvíli, tak jsem se se Standou pohádal a on mi říkal, že v tu chvíli nevěděl, co si o mně má myslet. Dneska, když už mě poznal, tak ví, že to všechno beru srdcem a upřímně. To, co mám na srdci, to já mám i na jazyku. Někdy je to samozřejmě nevhodné. Já si pak někdy také uvědomím, že v tu chvíli jsem to přepískl, nebo jsem udělal něco, co jsem nemusel, a že to nebylo úplně etické, ale v tu chvíli je to spontánní. Ve fotbale to takhle asi funguje. Já jsem i jako hráč měl problémy s rozhodčími. Samozřejmě, když mě člověk potom pozná v normálním životě, tak zjistí, že jsem ve své podstatě v pohodě, ale když je v tom ta hra, ten náboj, tak i na tréninku všechno prožívám. Chci vyhrát všechno, každý zápas, každou hru. Proto se tu s kluky stále hecujeme, hrajeme nohejbal a další hry. Má to zase tu atmosféru, náboj a drží to partu.“
Pro vás tak muselo být šílené vědět, že nebudete moct být s týmem na lavici pro odvetný zápas…
„Určitě. Bylo mi to hrozně líto, protože máme s kluky něco zažitého. Člověk ví před tak důležitým zápasem, že jsme se někam posunuli a teď nás čeká klíčový zápas před vyprodaným stadionem. Člověk chce být s kluky v tu chvíli v kontaktu, prožívat to s nimi. A najednou z toho nuceně vypadne. To mě fakt hodně mrzelo.“
Byl jste z toho doma smutný?
„Jo, byl. Doopravdy. Potom mě ale pozvala Česká televize do studia a tam vznikla dobrá atmosféra. Bylo to i o tom, že když jsme dostali gól na 2:3 v prodloužení a prohrávali jsme, tak lidé ve studiu, spolukomentátoři i komentátoři, které jsem slyšel ve sluchátku, i lidé okolo, všichni neustále věřili. Já jsem teď najednou na hřišti viděl, že kluci tam nechávají všechno. Najednou máme na víc, máme víc sil než Sevilla. Stále jsme doufali. Akorát mě tedy doopravdy mrzelo, a to jsem se neudržel a na některé lidi jsem z toho studia křičel, co to je za fanoušky a za slávisty, když odcházejí v tuhle chvíli, v takovém velkém zápase. Odcházeli ze stadionu, z toho jsem byl opravdu smutný.“
Vy jste i v přenosu říkal „co to je za lidi"?
„Jo, to jsem asi určitě v emocích říkal. Potom jsem se na všechno podíval, protože jsme byli na večeři s klukama a tam jsme o tom mluvili. Koukali jsme na zápas znovu a proběhlo tam opět to studio. Tam jsem viděl, jak jsem v emocích mluvil i o lidech, kteří odcházeli. To mě opravdu hodně mrzelo.“
Na konci bylo ve studiu vidět, že emoce nemůžete ani udržet, jak jste z toho byl dojatý a šťastný.
„Jo. Musím říct, že si ve svém fotbalovém životě pamatuji dva takové momenty. Samozřejmě ve mně jako trenérovi hodně utkvěla vzpomínka, když jsme postoupili s Libercem v Evropské lize přes Hajduk Split do skupiny, kdy jsme na vyprodaném stadionu v Hajduku vyhráli. To byl velký moment v mé trenérské kariéře. Samozřejmě tohle je moment životní, který doufám, že ještě někdy zažijeme. Bylo to něco krásného. Když s tím člověk jde od samotného zárodku. Je hezké vidět, když kluci tomu, s čím jsme přišli, začínají věřit. Vytvořili jsme partu, tým lidí s celým realizákem. Držíme a táhneme za jeden provaz, o to je ten zážitek potom emotivnější a silnější. Musím říct, že jsem právě vzpomínal, kdy už jsem něco podobného zažil, a musím říct, že to byl národní tým, když jsme na Mistrovství Evropy prohrávali s Nizozemskem 0:2 a kluci to dokázali otočit na 3:2. Ty emoce tehdy… vzpomněl jsem si na to, bylo to něco podobného. Teď jsem s tím byl ale úplně spjatý. Byl jsem účastník tohohle velkého okamžiku. To se nedá popsat, to člověk musí prožít.“
Máte husí kůži, když o tom mluvíte?
„Jo. Třeba na YouTube na mě vylétl sestřih z toho zápasu se Sevillou. Bylo to z nějaké ruské televize a mně to prostě nedalo. Když jsem si to pustil, tak se mi stáhlo hrdlo a doopravdy se mi zase vrátila ta vzpomínka. Opět jsem z toho byl dojatý a naměkko.“
Vy jste ve studiu prozradil taktický záměr s rozestavením. Dělal si z vás trenér srandu, že vás tam už nepustí?
„On si z toho pak dělal legraci na tiskovce, kde říkal: ‚No, Houšťa to tam vykecal ještě dřív, než jsme začali hrát.‘ Ono to bylo ale těsně před tím zápasem. To je přesně o té atmosféře. Ve studiu byla tak dobrá atmosféra a cítil jsem z lidí, že nám drží palce, že nám fandí a teď se vás zeptají na tyto věci a člověk se o to s nimi chce podělit, protože to bylo unikátní. My jsme dané rozestavení hráli poprvé ve Slavii, navíc ještě proti takovému soupeři. Bylo to velké riziko, protože takhle tým nehrál v žádném soutěžním zápase. My jsme takoví, že s hráči samozřejmě komunikujeme a musíme se na tom shodnout, protože oni to pak odvádí na hřišti, a kdyby řekli: ‚Nejdeme do toho,‘ tak bychom museli vymyslet něco jiného. My jsme se ale s hráči shodli na tom, že do toho půjdeme. Vyzkoušeli jsme si to na tréninku a řekli jsme si: ‚Jo, jdeme do toho.‘ De facto jsme tady poprvé bránili, protože Sevilla nám při standardních situacích dělala bloky, zabíhala za ně a tím uvolňovala svoje hráče, jelikož nám blokovali naše hráče při osobní obraně. My jsme na to zareagovali v domácím zápase tím, že jsme hráli zónovou obranu, kterou jsme vlastně také hráli poprvé. Byl jsem za to strašně rád a šťastný, že máme takový mančaft, který dokáže v danou chvíli improvizovat a přizpůsobit se situaci. Je to hodně o vyzrálosti hráčů, o jejich inteligenci a o tom, že si věříme. Je to i o partě a o tom, že táhneme za jeden provaz. Je to prostě bezvadné.“
Jaké byly reakce vašich známých a rodiny na vaše vystoupení v televizi?
„Psali mi hned od začátku. Já jsem si pak musel vypnout telefon, dát si ho do letového režimu, aby mi to tam nechodilo. Samozřejmě reakce byly, ale ten, kdo mě zná – Pepa Němec, Švanci, spousta kluků, co se mnou hráli a zažili mě, tak ví, že to bylo od srdce, že jsem takový. Byl jsem docela rád, že ačkoliv fotbal je spíše taková chlapská záležitost, protože od dam spíše slýchávám, že je spíše bere hokej, tak tohle byl docela zážitek i pro něžné pohlaví. Bylo tam dost ohlasů i od nich. Bylo hezké, že nějakým způsobem ocenily, že to bylo od srdce a že to pro ně byl zážitek. Bylo to hezké, spontánní.“
Vzpomínky Zdeňka Houšteckého můžete sledovat i ve čtvrtém díle TOTÁLN! SEZONY!
