Stadio Olimpico: Na konci cesty zaplane hvězda osvícení
Věčné město, jehož starověké základy sálají stejně majestátní energií, jako amfiteátr z dob současných. Vezmete-li si mapu, vznikne vám pod rukama klubko vzájemně se prolínajících úseček, které svou symbolikou nadchnou nejednoho čtenáře Dana Browna. Náš příběh vychází z rovnoramenného trojúhelníku, jehož styčné body reprezentují skvosty nejen sportovní architektury.
Circus Maximus, Colosseum a Stadio Olimpico. Prostory, které by dohromady pohltily až 400 tisíc diváků. Jsou domovem heroických představení, spoluutváří historii Kapitolu a jeden z nich také tu červenobílou. Rok 1996 má vrytý pod kůží snad každý slávista, tenkrát bylo Olympijskému stadionu něco málo přes čtyřicet let. To bychom ale předbíhali.
Oficiální otevření proběhlo v rámci epilogu šesté etapy cyklistického závodu Giro d’Italia a vůbec první fotbalový zápas na něm sehrála italská reprezentace s Maďarskem. Skóre 0:3 ale slavnostní kolaudaci příliš nepřálo, a tak přišly v roce 1960 Letní olympijské hry a s nimi kromě přejmenování stadionu i celosvětový věhlas. Řím se znovu po staletích stal centrem sportovní myšlenky.
Kromě atletických mítinků nebo třech Mistrovství Evropy ve fotbale bylo Stadio Olimpico hlavním dějištěm Mundialu z roku 1990. Český výběr na něm podlehl domácím Italům ve skupinovém zápase 0:2.
Vraťme se ale zpět do tajů plánu města. Z antických sportovišť vede cesta do současnosti podél řeky Tibery, jejíž tok jakoby simuloval ten časový. Po levé straně míjíme Vatikán, po pravé rozlehlé Piazza del Popolo – místo, kde příznivci obou římských hegemonů čas od času sledují bitvy svých týmů. A na horizontu? Tam se vyjímá háčkovaná střecha dějiště čtvrtečního klání.
Už samotný příchod ke stadionu je majestátní, cestu ke vchodu i přilehlému tenisovému areálu lemují antické sochy dodávající návštěvníkům pocit návratu do minulosti. Ten však vyprchá v momentě, kdy branami olympijského stánku prostoupíte. Zapůsobí na vás nezaměnitelné kouzlo vycházející z románských tradic v synergii s moderním vybavením, které si vysloužilo plný počet hvězd udělovaných za výši celkové technické úrovně.
Ucítíte napětí, pocit něčeho abstraktně velkého. Na každou z více než 70 tisíc modrých sedaček si však můžete sáhnout, obraz se stává realitou. Realitou následujících hodin, kdy bude Věčné město čelit další invazi, tentokrát té červenobílé.
O Římě a jeho skvostech by se dalo mluvit hodiny, psát dlouhé texty i neuvěřitelné příběhy. Jedno ale přenést nelze – vědomí, že můžete žít historii přímo v srdci všeho dění. Dnes večer společně napíšeme další kapitolu, prožijeme další nezapomenutelný výjezd. Ave, Slavia!
