Když nespíme, žijeme fotbalem
Fotbalové začátky
„K fotbalu mě přivedli kamarádi, se kterými jsem odmala vyrůstal v Neratovicích. Chodil jsem s nimi kopat za barák. Ti mě také dotáhli do fotbalové Spolany, potom jsem se dostal do sportovní školy a celou mládež, dorost a pak i chlapy jsem prožil v Neratovicích. Tam jsem si zahrál jako mladý třetí ligu. Mně bylo tenkrát sedmnáct a hrál jsem s pány Votavou, Zikmundem, Jandou, Rytířem, Machem. Pro mě to byly fotbalové vzory. Když jsme s klukama chodili podávat balony, tak jsme si říkali, že bychom rádi hráli za Neratovice, což se mi splnilo.
Pak jsem byl v Žatci, odkud jsem se zase vrátil do Neratovic. Tam o mě ale nebyl zájem, tak jsem šel hrát do Odoleny Vody 1.A třídu. Vedl mě pan Linhart, který mě doprovázel celým fotbalovým životem. Bohužel už je po smrti, byl to i trenér Slavie. Bylo to krásné fotbalové mládí. Díky panu Linhartovi jsem se pak dostal do Xaverova, když mi bylo asi 21 let. To byl pro mě velký skok z 1.A třídy rovnou do druhé ligy. Tam jsem se dostal zpátky do velkého fotbalu, byl jsem tam spokojený a byla tam skvělá parta.
Když jsme spadli do třetí ligy, šel jsem do Admiry Praha, kde jsem působil asi dva roky. Pak jsem přestoupil do Viktorky Žižkov – když to sečtu, od nějaké 1. B třídy jsem prošel všechny soutěže až do první ligy. Na Žižkově jsem měl tu čest hrát s hráči, jako byl Jarda Šilhavý, současný trenér reprezentace, Míla Kordule, Olda Pařízek, Luděk Zelenka, Pepa Němec nebo Zdenda Bečka, který dělá asistenta Pavlu Vrbovi. Prošel jsem toho hodně, pak jsem byl ještě v Chrudimi, znovu na Xaverově, v Kolíně a v Krči. Fotbal mě provází celý život.“
Oblíbený post
„Já jsem hrával na ofenzivních postech, bránit jsem neuměl. Většinou jsem hrál ze středu podhrot na desítce, nebo jsem hrál zkraje. Nebyl jsem rychlý, ale měl jsem skvělou kondici. Ještě před čtyřmi lety jsem neměl problém odtrénovat úplně komplet všechno. Když jsme přišli do Slavie, tak jsem celou zimní přípravu absolvoval s hráči. To bylo naše první kondiční soustředění ve Španělsku, bylo mi 46 let. Hodně hráčů zůstávalo za mnou, víc jak polovina na tom byla stejně nebo hůř než já. Byl to takový náš motor v trenérské práci, že když jsem to zvládal já, tak kluci museli taky.“
Kdyby nebyl fotbal, co by mě lákalo
„Rád pracuju s lidmi, dělal jsem spoustu věcí. Měl jsem franšízu Adidasu, v jednu chvíli jsem měl devět obchodů. To mě bavilo, ale pak samozřejmě přišly nadnárodní společnosti jako Footlocker, Decathlon, Sport Direct. A nešlo to dál, protože trh není nafukovací, kupní síla v České republice není taková. Takže jsem se na to vykašlal. Ale se Slavií už by na to stejně nebyl čas… Když nespíme, žijeme jenom fotbalem. Je toho fakt hodně. Takže na jinou práci čas samozřejmě není. Realizace ve fotbale je úžasná, jsem v něm celý život a hrozně moc mě baví, miluju ho. Je to pro mě velká životní náplň a štěstí, vůbec celý náš příběh, jak se seběhl. Jsem za to moc rád, ale myslím, že i kdybychom fotbal nedělali, ať už já, Jindra, Štěpán nebo Jarda, tak bychom se určitě neztratili.“
První kontakt s Jindřichem Trpišovským
„Úplně první si nepamatuju. Je to s ním dlouholetý příběh, znali jsme se dlouho předtím, než jsme spolu začali trénovat. První fotbalový kontakt byl, když jsem hrál za Xaverov a Jindra nám dělal asistenta. Takže mě tam poznal jako hráče. Byl to můj kouč, i když je mladší. On neměl dispozice pro velký fotbal, ale od útlého mládí trénoval. Bylo hned vidět, že má předpoklady k tomu být dobrý trenér. Líbilo se mi na něm, že měl na fotbal svůj vlastní pohled.
Když se bavíme, co všechno si prožil jako trenér mládeže třeba ve Spartě, kde mu bylo plno věcí vytýkáno, a co jsme teď dokázali, spousta jeho odpůrců musí sklonit hlavy. Nebo jeho dřívější odpůrci musí přebírat jeho styl a věci, které on do trénování vnesl. Musí uznat, že už tenkrát na to měl skvělý pohled, šel touhle cestou a vyplatilo se to. Bylo důležité, že v jednu chvíli neměl práci, takže jsem ho doporučil Martinu Pulpitovi na Žižkov, kam si ho vzal jako asistenta. A pak už ten příběh všichni znají.
Jindra měl v hlavě to, jak fotbal cítím i já, a v tom jsme si rozuměli. Mě to lákalo a dneska vždycky, když mi někdo z kamarádů řekne, že jsme ve Slavii v pohodě, tak se rozesměju. Řeknu jim, že jsme to asi tenkrát určitě věděli, když jsme šli trénovat do Viktorky zadarmo a na koleni hráče, které vlastně nikdo nechtěl. Že jsme to tenkrát věděli, že budeme takhle úspěšní a budeme trénovat právě velký klub, jako je Slavia (smích).“
Recept na spokojené soužití
„Na to není recept. Jindra je jiný než já. Taky v něm samozřejmě dokážou bouchnout saze, ale to je jednou za čas. Se mnou emoce hýbají. Třeba jsme si pouštěli situace na videu, první zápas s Legií, kdy Samek nastoupil ke konci utkání. A já, jak vidím nějaké chyby, tak se do toho tak vžiju, že zvýším hlas. Ale není to o tom, že bych mu nadával. Prostě se do té situace vžiju a v tu chvíli mě rozčiluje, že propásl situaci, která pro nás mohla být stěžejní, a mohl z ní padnout gól. Člověk na něj zvýší hlas, ale on nás zná a dobře ví, že to s ním člověk myslí dobře.
Máme tu hodně hráčů a komunikace s nimi je hrozně důležitá. Je to dennodenní mravenčí práce, ale potom, když člověk vidí, jak se zlepšují, tak z toho má radost. Hráči se už dostali na nějaký level, kdy jsme s nimi spokojení, tak už jim tolik nemůžeme pomoct. Víc se věnujeme mladým a nově příchozím, aby se tu zabydleli a zvykli si na styl naší hry. S klukama proti sobě nemáme žádnou zášť, hrajeme s nimi na tréninku a hádáme se, to jinak nejde. Ale je to o lidech, celkové atmosféře, kolektivu a taky o tom, jaké lidi si do týmu vybíráme.“
Pověrčivost aneb nejbláznivější rituál
„Vozím si vlastní čepici, co jsem měl se Sevillou. Od Liberce máme naše bobříky, tenkrát to byla charitativní podpora. Těch rituálů je spousta. Už jako hráč, když jde člověk na hřiště, tak se vždycky nějak obouvá, třeba nejdřív pravou, pak levou, zavazuje si tkaničky… Mezi sebou s klukama toho máme spoustu. Když třeba něco zapomenu, což se mi děje často, tak jsem schopný se i vrátit. Jezdíme na zápasy s Jindrou autem, takže bych byl schopný vrátit se třeba i padesát kilometrů. Žádný problém.“
Jedno slovo, které váš trenérský tým charakterizuje?
„Parta.“
Nejsilnější zážitek ve Slavii
„Je jich strašně moc. Úspěchy jsou pro každého člověka, co je zažije, úžasné. To se nedá popsat. Nejsilnější zážitek je pro mě ale něco jiného…. Když se zranil Gadži, když se zranil Provi. To jsem trpěl. Když vidím ty kluky, třeba Gadžiho, čím vším si prošel… Když jsme trénovali Viktorku Žižkov, tak jsem dělal Jindrovi asistenta a s mladými kluky jsem jezdil hrát třetí ligu. Gadži se mi tam hrozně líbil. Pak jsme se o něm bavili, podařilo se nám ho získat na hostování a tam začal náš příběh. Stejně to bylo se Sukem. A když člověk vidí i Proviho, jak jsme ho přivedli, čím si musel projít, co pro to udělal a jak jsme se mu věnovali…
A pak se jim stane takové zranění. Tak to se mnou nejvíc zacloumá. Jsem zlomený, protože ti kluci si to nezaslouží. Je to negativní zážitek. Když se nám něco povede, tak to je krásný, ale tohle se mnou zacloumá nejvíc, zlomí mě to na několik dní. Fotbalový život je velmi krátký a je hrozné, že k tomu tyhle věci patří. Jsme s klukama v denním kontaktu, jsme jedna velká rodina. Proto nechci, aby byli hráči i naši kluci zákeřní. Nemám to rád a budu proti tomu bojovat.“
Výjezd, na který se nedá zapomenout
„Se Slavií jsme zažili nádherné výjezdy, velké úspěchy. Ale chci zmínit náš úplně první… Přišli jsme do Liberce a bylo štěstí, že se v lize zachránil a vyhrál český pohár, takže jsme byli v předkole evropských pohárů. Přešli jsme přes Šmonu na Hajduk Split. Ve špičkovém zahraničním klubu jsme nikdy nebyli, pro nás to byl ohromný skok. Po domácí výhře a gólu Pokorného na 1:0 jsme vyjeli na Hajduk, kde byl plný stadion – 35 tisíc lidí. Neskutečná atmosféra! A nám se tam podařilo vyhrát. Gól dával náš velký kamarád Pepa Šural, který tady bohužel už mezi námi není. Často na něj s klukama vzpomínáme… Nikdo od nás ani od týmu postup nečekal a my to dokázali.“
Pláč kvůli fotbalu
„Je hloupé o sobě mluvit, ale letos mi bude padesát let a člověk v tomhle věku už by měl sám sebe znát. Člověk je zkušenější, bere věci jinak. Na něco je citlivější a lidi, kteří mě znají, tak vědí, že všechno rád říkám absolutně na rovinu. Mám rád čistý stůl, když je nějaký problém, tak ho mám rád vyřešený. Ať už s hráči nebo trenéry. Jak mám ty emoce, tak mě nedávno dostal Tomáš Holeš. Najednou mi zavolal a říká mi, jestli neruší, tak říkám, že ne, a on mi povídá, že se mě chtěl zeptat, jestli na něj nejsem moc hodný. Že by potřeboval, abych mu občas vynadal. Že mu to vždycky pomůže. V tu chvíli, když jsem tohle slyšel od Holiho, který je tak hodný, až mu to člověk občas vytýká, protože neumí ani zařvat, mě to úplně rozsekalo. To jsem brečel jako želva.“
Trenérské sny
„Já jsem nikdy žádný trenérský sen neměl, protože jsem absolutně nepředpokládal, že budu trénovat. Hrál jsem třetí ligu do 42 let a fotbal mě provází celý život. U mě doma to je o tom, že není den, kdy by nebyl fotbal, to říkám upřímně. Sny byly postupné, jiné na Viktorce, v Liberci, ve Slavii… Teď jsme tady. První byla Evropská liga, kdy jsme vypadli s Chelsea. Pak jsme byli v Lize mistrů, to je o něčem jiném, ta úroveň je fakt ohromná. Loňský rok jsme byli zase ve čtvrtfinále Evropské ligy a člověk má v hlavě, že chce tu evropskou trofej vyhrát. Pro mě je velký sen vyhrát, nebudu říkat Ligu mistrů, protože to v našich podmínkách asi nejde, ale myslím si, že ten tým, a to, jak to děláme, tak při troše štěstí může vyhrát Evropskou ligu. To by byl asi vrchol.“
Volný čas
„Je ho hrozně málo. My jsme takoví konzervativní blázni, tak jsme si s Jindrou a klukama říkali, že když bude repre pauza, tak bychom nejradši jeli do Aigenu. Jezdíme tam každý rok na soustředění, mohli bychom poznávat nová místa, ale nám se tam tak líbí. Dojíždíme tam už několik let a nebýt tam v tu chvíli s fotbalem, ale být tam jako ta naše parta, jít na houby, na ryby nebo se jen tak projít do lesa, to by byl úžasný relax. Chodíme tam na Lipně do pizzerie, kde to vlastní dvojčata, dva kluci, fanoušci Slavie, se kterými jsme se seznámili. Když si člověk udělá den, kdy se projde, zajde si na dobré jídlo a pobaví se s kamarády, člověk neskutečně vypne. Ale většinou to stejně skončí tak, že se nakonec začneme bavit o fotbale. Už spousta lidí mi řekla, co budu dělat, až odejdu. V tuhle chvíli si ale vůbec nedokážu představit být bez fotbalu.“
Inspirativní osobnost mimo fotbal
„Díky svému otci jsem poznal spoustu úspěšných lidí, hlavně podnikatelů. Znám takové, kteří v životě něco dokázali ve svém oboru, jsou úspěšní a finančně zajištění. A největší dojem na mě dělá, že ti lidé jsou úplně normální. Od píky začali na něčem pracovat, vypracovali se do špičky, ale pořád jsou nohama na zemi a mají zdravý rozum. Nezměnilo to jejich povahu, charakter nebo myšlení. To je to nejvíc. Samozřejmě jsou ohromně pracovití, protože bez toho by to nedokázali.
A co se týče sportu? Vždycky si vzpomenu na Jardu Jágra, kterého s Jindrou ohromně obdivujeme. Já ho v podstatě miluju, když jsem mohl, tak jsem sledoval každý jeho zápas. To pro mě byly velké zážitky. Dřel jako kůň, ale mně se líbilo, jak vždycky říkal, že mu pán bůh něco dal shůry a pro něj byla morální povinnost chtít být ten nejlepší a dělat tím radost lidem a bavit je. Když byla výluka, tak jsem jezdil na něj koukat na Kladno. Zažil jsem zápas Kladna proti Slavii ve vyprodané O2 Areně, co on tam předvedl! Hráči odjeli do kabin a lidi stáli a tleskali, on se potom ještě vrátil na led. A byl král, úplný král.“
Obraz do obýváku
„Fotbal je týmová záležitost. Pro mě je veliký zážitek, když se podaří úspěch, nebo přijde i neúspěch, jak to spolu všichni prožíváme. Mám doma udělané velké plátno z fotky po postupu v Genku, kdy jsme vyhráli 4:1. Byl to úžasný zápas a je tam celý náš tým. Mám ho od všech podepsaný, takže toho si moc cením. Je tam cítit týmovost a to, co já uznávám, co je pro mě nejvíc. To, co musí ctít každý hráč v našem týmu. Jak hráč není týmový, tak s námi dlouhodobě nemůže být. A tenhle obraz ze sebe tu týmovost vyzařuje. Fotka, kde všichni oslavujeme úspěch, je pro mě nejvíc.“
Slávistický magazín Halftime si můžete předplatit zde.
